V posledních letech se stále častěji mluví o virtuální realitě. Již nyní máme zařízení, která nám tento zážitek umožňují. Již dříve jej ale popsali autoři sci-fi příběhů. Ti tvrdili, že tato technologie bude zdaleka nejčastěji využívána ke hraní her. A dává to i smysl. Umožní nám totiž vcítit se do hry jako nikdy předtím. Je však otázkou, zda právě toto nebude nakonec tomuto využití na překážku.
Musíme si totiž nejprve uvědomit, proč vlastně rádi hrajeme, a to i násilné hry. Je to proto, že tak můžeme dát průchod i svým nejnižším pudům bez nebezpečí, že někomu skutečně ublížíme. Proto nemáme zábrany například zabíjet nepřátele, bez ohledu na to, jak vypadají. Virtuální realita by to však mohla změnit.
Zde totiž uvidíme vše, co naše postava, a nic víc. I u stříleček z pohledu první osoby máme výhled ohraničen monitorem a máme tak vizuální reprezentaci, že nic z toho, co vidíme, není skutečné. Pokud však půjde o VR, pak se situace změní. Najednou skutečně „budeme“ ve hře, a naše smysly nám budou říkat, v jakém jsme nebezpečí, bez ohledu na to, že víme o tom, jaká je skutečnost.
Samozřejmě, pro některé to může celou věc udělat ještě více lákavou. Valnou část hráčů však něco takového odradí. Lidský základní instinkt je přežít, a navíc je něco jiného mačkat tlačítka na klávesnici a něco jiného skutečně držet prst na spoušti byť fiktivní zbraně.
Jistě, nejsou jen střílečky. Máme také adventury a hry typu Mario, kdy jednoduše překonáváme překážky. To by se zdálo v pořádku, ale kolik z nás by bylo ochotno přeskočit například přes bezednou propast, i kdybychom věděli, že po spadnutí maximálně ztratíme život?
I proto není příliš pravděpodobné, že tento typ her bude mít větší budoucnost. Jistě, možná to bude jinak a stane se z nich jeden z nejrozšířenějších žánrů, avšak vzhledem k současnému vývoji společnosti o tom lze pochybovat.